Mgr. Simona Skřivánková - web o víře a o klavíru

4. neděle adventní, 18.12.2011, Mons.P. Jiří Skoblík

Datum začátku: 2011/12/18 od 08:00

K otázce Mesiáše.

Původ slova. Mesiáš pochází z hebr. slova mašiach, pomazaný, a to posvátným olejem, symbolizujícím moc, pověření nebo úřad. Důvěrně známý je nám všem řecký překlad christos. V Ev (Jan 4,25) je dokonce místo, kde oba výrazy stojí vedle sebe, když samaritánka říká J: vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Výraz může mít význam jediného mesiáše na způsob vlastního jména, a tím je J X. Může však být také obecným označením mužů, uváděných do vznešeného úřadu, především královského, ale také (vele)kněžského, a to nejen v Izraeli. Podle Iz 45,1 je takto nazván pohan Kyros pochopitelně proto, že ukončil babylonské zajetí. Pomazání (v církvi při kněžském svěcení) propůjčuje účast na božské autoritě. Především však musíme mluvit o mesiáši ve smyslu terminus technicus zaslíbeného vysvoboditele. Ještě je třeba připomenout jakési zduchovnělé pomazání v NZ, když se mluví o pomazání duchem (skvělý obraz neviditelného živlu, který člověka nejen ovane, nýbrž vdechnutím do něho vnikne a stává se jeho součástí).

 

Smysl slova. Mesiáš označuje Božího zplnomocněnce, který přinese spásu především Izraeli, pak také celému lidstvu nebo dokonce celému kosmu optimalizaci existenčních podmínek. Mesiánská očekávání, jejichž počáteční stopy lze sledovat hluboko do sz minulosti, ačkoliv se toto označení objevuje teprve v -1 st., mají složitou historii. Taková očekávání intenzivně živila dramatická doba před X narozením. Jaké přesvědčení převažovalo v tehdejší společnosti stran příznaků mesiášova příchodu? Počítala se k nim doba hmotné a mravní bídy a patřily k nim známá postava předchůdce, který byl ztotožňován s dávným prorokem Eliášem. Někdy byl po boku Eliáše stavěn dokonce Mojžíš jako personifikace Zákona a proroků, jak to líčí proměnění Páně. Jaké očekávání se s příchodem Mesiáše spojovalo? Že jako spravedlivý, Bohem poučený král, vyzbrojený Duchem svatým, bezhříšný a zcela Bohu odevzdaný, shromáždí Izrael jako svatý lid a povede jej ke spravedlnosti. Zároveň zažene jeho nepřátele, pranýřované jako hříšníky.

 

Zatímco vývoj mesiášské myšlenky je předmětem složitých debat odborníků, podstata věci je zřejmá: Palestina jako strategicky významné území, neschopné ubránit se přesile velmocí, jako byl Egypt, Asýrie, Babylonie, Persie, Alexandr Veliký, Seleukovci či Římská říše, nepřestávalo být předmětem zájmu těchto mocností, působících Izraeli útrapy. Proto obyvatelstvo vyhlíželo s vášnivou touhou radostnější budoucnost, jenže s úbytkem sil vyprchávala naděje na lidskou pomoc. Pohled se tedy posunul od pomoci lidské k pomoci nadlidské, přicházející od Božího vyslance. Představy o něm se pohybovaly od jakéhosi znovuzrozeného krále Davida až k nebeské bytosti, která si samozřejmě s nepřáteli dědiců Abrahamových příslibů hravě poradí. Tato atmosféra byla ovšem výbornou přípravou pro skutečný příchod mesiáše jak jej vidí křesťanská víra.

 

Z hlediska dosavadních dějin spásy nebyla politická svoboda, nedosažitelná vlastní silou, tím hlavním, k čemu byl Izrael a s ním ostatní lidstvo Boží prozřetelností vychován. Marná touha po svobodě byla vlastně trenažérem pro vyšší touhu, pro zahloubání se do nezpůsobilosti dosíci vlastními silami duchovních hodnot. X v evangeliích neřeší tíživou politickou situaci Izraele, nýbrž nabízí obnovu ztraceného Božího přátelství, které umožní ubytovat se ve věčných Otcových příbytcích. Zatímco jemu šlo o pozvednutí člověka do stavu Božího dětství, nálada obyvatel se upínala k věcem mnohem prozaičtějším a přála si mesiáše, který by vrátil ztracenou hrdost Davidova království. Toto toužebné vyhlížení bylo ovšem výbornou přípravou pro jeho příchod.  

 

Jak se k mesianizmu staví dnešní lidstvo? Rozlišme mesiáše vyzbrojeného lidskou silou od mesiáše, vyzbrojeného božskou silou (mluvme o imanentním a transcendentním mesiáši). Pro první typ, imanentního mesiáše, máme po ruce výborný příklad z nedávné minulosti, J. Stalina. Na konci druhé světové války na něj velmi mnoho lidí hledělo jako na mesiáše, byť to takhle nenazývali. Kult osobnosti z něho dělal poloboha. Když přišlo probuzení, bylo pozdě. Zato druhý typ, vyzbrojený božskou silou, je s pohrdáním odmítán jako iluzorní vidina slabošského člověka, neschopného vzít věci do svých rukou. Víra ovšem vidí věci jinak. Když došlo k adventu v Betlémě, nepřišel Ježíš z Nazareta jako Mesiáš, jako Christos pouze v osobě pomazaného člověka, nýbrž byl pomazán svým boholidstvím. Mesianizmus je tedy ačkoliv odmítán, aspoň v zesvětštělé podobě jev patřící nějak k člověku, nejen v době biblické a antické, nýbrž i současné, protože vystihuje vysvobození „odjinud“, nedosažitelné vlastními silami.