Mgr. Simona Skřivánková - web o víře a o klavíru

3.neděle postní, 23.3.2014, Mons. P.Jiří Skoblík

Datum začátku: 2014/03/23 od 08:30

Evangelii gaudium - 2. kap., 1. část

   Cílem druhé kapitoly apoštolské exhortace Evangelii gaudium, nadepsané „V krizi společenské angažovanosti“ je nahlédnout do prostředí, ve kterém má církevní misie, kterou se celá exhortace zabývá, působit. Pro přehlednost si rozdělíme kapitolu na tři části, z nichž se dnes můžeme věnovat pouze první z nich, nejobsažnější, s odstavci, nadepsanými prostým slovem „NE“. Obsahují tedy papežovo zamítavé stanovisko k určitým společenským jevům. Uveďme si nadpisy jednotlivých odstavců. Ne ekonomice exkluze; Ne zbožňování peněz, které vládnou místo toho, aby sloužily; Ne sociální nerovnosti, která plodí násilí; Ne egoistické omrzelosti; Ne neplodnému pesimizmu; Ne duchovnímu zesvětštění; a konečně Ne válce mezi námi.

   Co myslí František výrazem „ekonomika exkluze“, kterou odmítá? Vysvětluje to příkladem. V mediích se neobjeví zpráva o starci, který zemřel podchlazený na ulici, ale objeví se zpráva o poklesu kurzu na burze. Latinský výraz „excludo“ znamená vylučuji. Chce se tedy říci, že ekonomický diktát vylučuje z medií humánní rozměr, symbolizovaný zmrzlým starcem. Z dalších hořkých slov v odstavcích nadepsaných NE, čteme: Vše je vydáno napospas zákona silnějšího. Člověk se stává zbožím, které lze použít a potom zahodit jako odpad. Teorie o prokapávání bohatství od bohatých k chudým v prosperující ekonomice (tzv. teorie trickle-down) odporuje zkušenosti, protože solidaritu vytlačuje lhostejnost. Zájem mocných o lidskou bytost se redukuje na jediný ukazatel: na její kupní sílu. Sobecké daňové úniky nabyly globálních rozměrů, zatímco hluboce zakořeněná korupce se táhne napříč politickým spektrem. Na morálku se hledí s pohrdáním a v evangelizaci je viděn nebezpečný jed. Vyvíjí se tak záhrobní psychologie, transformující křesťany v muzeální mumie. Jenže mocní tohoto světa nesmějí zapomínat, že každá skupina odsunutá na periferii, je zdrojem nepokojů, přerůstajících v násilí, které se obrátí proti prosperujícím.

   Na příběh starce a ostatní papežovy myšlenky se snáší nelichotivá kritika některých ekonomických kruhů. Vytýkají exhortaci, že zrcadlí pouze hospodářskou situaci Argentiny po pádu vojenské diktatury (1976-1983). Tehdy došlo k inflaci, privatizacím, předepsaným mezinárodním měnovým fondem, radikálním deregulacím (odstranění cenových hranic zavedených vládou pro určitou oblast volného trhu), hrozivému nárůstu státního dluhu, nevýhodnému srovnání domácí měny s americkým dolarem, zhroucení finančního trhu a státnímu bankrotu (2002). Tato opatření vedla ke zchudnutí širokých vrstev obyvatelstva, které není údajně dodnes překonáno. Kritika dokonce podezírá papeže z marxizmu, vytýká mu, že je ekonomickým laikem, hodnotícím prosperující země západu měřítkem argentinských chudáků. Jezuitský ekonom Hengsbach upozorňuje s jistým pobavením na to, že kritika útočí přibližně na 3% textu, jenom tento zlomek ji zajímá.

   Exhortace se obrací i k církvi. Skličující pohled na svět ji může pokoušet k nasládlému smutku jako nejbohatšímu z démonových elixírů (George Bernanos). Kdyby ji zachvátila touha připodobnit se světu, jednalo by se o děsivou zkaženost pod zdáním dobra, protože by nebyla doprovázena veřejnými hříchy. Na konci kapitoly čteme povzdech: kolik válek se vede uvnitř Božího lidu! Proto se vřelá slova o žádoucím bratrství netýkají pouze nekatolických církví, nýbrž také vnitrocírkevní svornosti: těm, kteří prožívají zranění odvěkých rozdělení, se zdá, že ignorujeme jejich bolest a chceme je přinutit k tomu, aby se vzdali svých ideálů. Místo toho vybízíme všechna společenství křesťanů k zářivému svědectví bratrského společenství. Jsme přece na stejné lodi a míříme do stejného přístavu.

   Kdybychom chtěli shrnout ony NE-odstavce 2. kapitoly, mohli bychom říci, že se zabývají prastarým společenským problémem jak sladit základní lidská práva každého člověka s přirozenou nerovností lidí, ať už zaviněnou leností či nezaviněnou malým nadáním. Určité napětí mezi právy a výbavou je nevyhnutelné. Přeroste - li však do hrozivých rozměrů, je třeba nastalou situaci nesmlouvavě pranýřovat.