Mgr. Simona Skřivánková - web o víře a o klavíru

3.neděle adventní, 11.12.2011, Mons. P.Jiří Skoblík

Datum začátku: 2011/12/11 od 08:00

Apokalyptická atmosféra.

V minulých dvou adventních nedělích jsme se zabývali situací Palestiny před příchodem X. Mluvili jsme o makabejské revoluci proti králi Antiochovi, ústící do zesvětšťující se hasmoneovské dynastie a o převzetí moci Římany nejprve králem Herodem a pak přímo judským prokurátorem. Druhou neděli jsme se zabývali různými duchovními proudy pozdněžidovského Izraele, od skrytých essenů přes saduceje a farizeje až k militantním zelotům.

                                  

Dnes budeme pokračovat popisem celkové atmosféry země, do které bude přicházet X. Těžké utrpení Izraelitů věrných úmluvě, patrné na makabejské matce a jejích sedmi synech vyvolávalo pochopitelně otázku, jak je to s Hospodinovou ochranou lidu, který si vyvolil. Odpověď nepřicházela od proroků, jak tomu bylo za časů Izaiáše a Jeremiáše, vyhasl prorocký plamen. Tzn., že se neobjevovala žádná duchovně strhující osobnost. Místo toho byly k dispozici písemně nebo ústně předávané tradice předků, o kterých dnes mluvíme pod označením Starý Zákon, ačkoliv tento literární útvar dostal pevné obrysy teprve asi sedmdesát let po X smrti.

 

V dochovaných zprávách se hledala místa, která by inspirovala k vizi šťastnější budoucnosti. Jak to bývá, doba se nespokojovala s poučením z minulosti, nýbrž byla v tomto ohledu také tvůrčí. Vznikala literatura, vymezená třemi sty lety (-2st až + 1st), snažící se odhalovat budoucí Boží záměry s vyvoleným národem, a odpovídat na otázku kdy, kde a jak dojde k vytouženému vysvobození ze současného ponížení Izraele. Protože řecky odhalovat se říká apokalyptein, mluvíme o apokalyptické literatuře. Co patřilo k její charakteristice?   Kmotrou apokalyptické literatury, napájené nejen izraelskými zdroji, byla fantazie, proto nesmí udivovat, že k ní patří bizarní atmosféra, bájeslovné prvky, zvířata symbolizující lidi, andělé jako padající hvězdy, velmi časté číselné spekulace.

 

Jako první doklad apokalyptiky se uvádí strhující úryvek z proroka Daniela, ve kterém prorok, osvícený Božím Duchem, uhádne Nabukadnesarův sen a vyloží mu ho. Hned v prvních slovech ho apokalyptón mystéria=ten, který odhaluje tajemství (Dan 2, 29) se objevuje výraz a. Tolik literatura. Vedle toho ovšem výjimečné charismatické osobnosti, pokud se objevily, a takovou i čistě pozemsky viděno Ježíš z Nazareta byl, představovaly rozbušku, která mohla snadno explodovat, což se Římané snažili v zárodku udusit.

 

Tato doba byla nejen obtížným břemenem, nýbrž i užitečnou školou. Přispěla rozhodným způsobem k rozchodu náboženství s výlučně pozemským štěstím. Od Hospodina se už neočekávalo pouhé dání věcí do pořádku, nýbrž dovedení lidstva k úplnému konci tohoto věku. Téměř symbolicky vzali spolu s chrámem za své saduceové jako vyznavači výlučně pozemského štěstí od Hospodina. Objevil se nový směr, jehož učitelem bylo kruté pronásledování, který přijal překonání smrti. Zároveň s překonáním smrti vzal za své starozákonní šeol, podsvětí, nerozlišující dobré a zlé. Zloba pachatelů násilí volala po odplatě.

 

Potíže stupňující se do nezvladatelna musely logicky vést k vzpínání se o pomoc, překračující lidské síly, pomoc, kterou dokáže opatřit pouze Bůh. Zřejmě tak učiní skrze pověřence, kterého k tomu v duchu tehdejších představ pomaže posvátným olejem. Očekával se pomazaný Páně, mesiáš, ať už si ho představovali tak či onak. I dnes slýcháme signály blížící se katastrofy, ať rukou lidskou nebo přírody. Je těžké představit si, že by katastrofický scénář v dnešní společnosti, naladěné k sebedůvěře nebo rezignaci, vzkřísil dávnou ideu mesiáše, ke které se my křesťané odjakživa hlásíme výrazem Christos, čili pomazaný.