Mgr. Simona Skřivánková - web o víře a o klavíru

2. neděle adventní, 4.12. 2011, Mons. P. Jiří Skoblík

Datum začátku: 2011/12/04 od 08:00

Příchod Páně a historie II.- politické strany

Pro naši politickou scénu je samozřejmostí řada politických stran. Něco podobného, i když to spíš nazveme duchovní proudy antického Izraele, bylo v Palestině před a za Ježíšova působení. U tehdejších seskupení se ovšem vše točilo kolem věrnosti k úmluvě, byť v prospěch pozemské prosperity, jak naznačuje přikázání desatera abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. O jaká seskupení se jednalo? (hned na počátku je třeba říci: u většiny historických údajů neexistuje jednomyslný výklad; informace nám neposkytuje pouze bible, nýbrž také antický historik Josef Flavius).

Promluvme si nejprve o saducejích. Jméno je odvozováno od Sadoka, pradávného vůdce jeruzalémského chrámového kněžstva. Počátky saducejské strany se kladou do doby rozmachu makabejského povstání. Když si Jonathan, jeden z Matatyášových synů, přisvojil velekněžský úřad, který měl velký politický význam, vyvolalo to nespokojenost starých kněžských rodů, z nichž obvykle vycházela osoba velekněze, a vedlo to k jejich semknutí do jakési strany. Od té doby byli saduceové se střídavým vlivem na politické scéně až do zániku chrámu v roce 70.  

K charakteristice saduceů patřilo jejich silné zastoupení ve veleradě, elastičtější přizpůsobení se římské okupaci než u ostatních stran a liberálnější mravy. Věroučným podkladem jejich životní praxe jim byla psaná tóra, nikoliv podání starších. Z toho důvodu nevěřili ve vzkříšení mrtvých, což znamenalo, že vše dobré a zlé v životě se odehrává zde na světě, vždyˇSZ se teprve ke konci propracovával k představě posmrtné existence. Dobře známá je jejich snaha zesměšnit ideu vzkříšení příkladem ženy, která se postupně stala manželkou sedmi mužů.

Saduceové jako společenská elita, strana hierarchie a šlechty, měli malý kontakt s lidovými vrstvami, nadto jako obyvatelé Jeruzaléma se nestýkali s lidmi z provinční Galileje, ze které pocházel X, proto s ním na stránkách evangelia přicházeli do styku poměrně málo. Když se stalo X působení nepřehlédnutelným a hrozily tím politické otřesy zásahem Římanů, pronesli o něm osudové slovo právě saduceové, zejména velekněžská klika v čele s Kaifášem a jeho tchánem Annášem (je pro vás lepší, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ; Jan 11,50). Co od nich mohl X očekávat? Že budou tichou silou, která bdí z strany Izraele nad politickou rovnováhou v zemi. Výrazný rušitel musel počítat s jejich zásahem.

Druhou skupinou, mnohem častěji citovanou jsou farizeové. Jméno bývá odvozováno od hebrejského peruším, oddělení. Sami sebe nazývali chaberím (= soudruzi). Za jejich předchůdce jsou považování chasidé (=zbožní), vyhraněně náboženské křídlo makabejských  povstalců, zatímco ostatním Makabejcům se přičítají rostoucí politizující tendence, tedy jisté zesvětštění. Označení farizeové se objevuje poprvé za Jonathana. Čím profánnější politika Hasmoneovců, tím rozhodnější opozice farizejů. Boj vrcholil za Alexandra Jannaje, ale za jeho vdovy Salome Alexandry získali opět duchovní moc, která se výrazně projevila v Ježíšově době. Po katastrofě židovsko-římské války názorově úplně ovládli Izrael. Také když evangelium mluví o zákonících, myslí tím především zákoníky farizejské.

Dnes bychom řekli, že to byli laičtí náboženští intelektuálové ze středních a nižších společenských vrstev, těšící se u veřejnosti velké autority. Hlásili se k sz ideálům, ale vedle písemné tóry uznávali i tzv. ústní tóru, čili podání starších. Věřili ve vzkříšení a nesmrtelnost, v dobré a zlé duchy. Vypracováním pravidel pro nejrůznější situace každodenního života osvědčovali v proměnách času na rozdíl od saduceů pružnost. Neměli politické ambice a vůči Římu nepředstavovali vyhraněnou opozici. Závažným nedostatkem však bylo pohrdání nevědomým a hříšným lidem. Přísná kritika farizejů v evangeliích, kteří odnesli jako jediní přeživší zničení Jeruzaléma v židovsko-římské válce r. 70, výtky za ostatní Izrael, se netýká jejich nauky, nýbrž mentality a životní praxe. Co mohl X očekávat od nich? Vleklé debaty, časem přiostřené.

Pro úplnost nábožensko-politické scény předježíšovského Izraele si musíme ještě připomenout dvě křídla opozice proti Hasmoneovcům: izolující se essény (=splendid isolation) a revoluční až teroristické zéloty čili horlivce (=X jako slaboch). Obě seskupení však nejsou evangeliem zmiňována. Evangelia se zmiňují o herodiánech, patrně dvorních úřednících Heroda Antipase, nepřátelských vůči X.  

Chybnou by byla představa názorově jednotného biblického Izraele. Spíše existovalo několik skupin, které na sebe nevražily a prohlašovaly o sobě, že právě ony dokázaly správně chápat Mojžíšovu úmluvu. O zásadní toleranci jedněch vůči druhým jménem společného židovstva nelze počítat. Žádná ze stran však neměla tolik síly, aby se proti ostatním rozhodným způsobem prosadila.

Když do této společnosti vstoupil X, představoval zpočátku jeden bezvýznamný hlas vedle řady druhých. Vždyť ještě dozníval rozruch kolem Jana Křtitele. Ježíš z bezvýznamného Nazareta však velmi rychle vynikl nad ostatními, takže ho zadarmo nasycení lidé chtěli prohlásit králem. Byli to zejména farizeové, kteří se začali zajímat o neznámého muže, vždyť pro sebe získával rekordním způsobem sympatie veřejnosti, které dosud patřily jim. Proto jejich původně věcná diskuse přerostla v záludnou. Když byl popraven, zdálo se jeho odpůrcům, že pro klid země byl jeho vliv právě včas odstraněn. Dějiny však mluví o jednom z velkých zázraků, nejen náboženských, ale i obecně kulturních, když místo očekávaného vyšumění vyrostlo z jeho odkazu největší světové náboženství.