Mgr. Simona Skřivánková - web o víře a o klavíru

17.neděle v LM, 26.7.2020, Mons.P.Jiří Skoblík

Datum začátku: 2020/07/26 od 07:00

Šalomoun mladý a starý

Šalomoun MLADÝ A STARÝ

   Věnujme tentokrát pozornost prvnímu čtení (1Král 3,5-12). Izrael jako celek 12 kmenů měl pouze tři krále: Saula, Davida a Šalomouna. U tohoto krále se setkáváme se zajímavým rozporem mezi mladým a starým vladařem. Na počátku jeho vlády vyhovuje Hospodin prosbě mladíčka (to je Šalomounovo slovo) o moudré a prozíravé srdce a tuto prosbu chválí. O Hospodinově daru svědčí proslulý soud nad dvěma nevěstkami o jedno dítě (1Král 3,16-28)). Králův věhlas se šířil i za hranice. Královna jihu přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost ((1Král 10-13). To je velice slibný začátek. Vrcholem jeho vlády byl ovšem velkolepý jeruzalémský chrám, který dal Šalomoun postavit (1Král, 6.kapitola).

   Jenže si zamiloval mnoho žen z ciziny, před kterými varoval Hospodin, že by naklonili izraelská srdce ke svým bohům, protože byly vychovány v pohanských náboženstvích. Boží předpověď se splnila; král vystavěl pro své ženy mnoho pohanských svatyní, a proto musel nejmoudřejší z vladařů slyšet hrozivý soud: - protože nedodržuješ mou smlouvu, odtrhnu království od tebe. Za tvého života to však neučiním kvůli tvému otci Davidovi a kvůli Jeruzalému. Tvému synu ponechám jeden kmen - (1Král 11-13).

   Podívejme se na pozadí těchto událostí. Král viděl v získání princezen ze sousedních říši zabezpečení míru pro svou zem. Cíl byl výborný, prostředky špatné. Když Šalomoun po čtyřicetileté vládě zemřel, stáli proti sobě dva muži rozdílných schopností: Šalomounův neschopný syn Rechabeám a velmi schopný separatista Jarobeám, kterého se Šalomounovi nepodařilo odstranit. Výsledkem bylo odtržení deseti kmenů a vznik tzv. Severního Izraelského království: Rechabeámovi zbyl kmen Judův a Benjaminův, které tvořily tzv. jižní judské království.

   My si toto nepovídáme jenom proto, abychom si zopakovali biblickou dějepravu, nýbrž abychom si položili závažnou otázku věčného údělu zemřelého člověka. Když člověk stane v smrti před Božím soudem, je rozhodující jeho duchovní stav na konci života. To zdůrazňuje prorok Ezechiel: kdyby se svévolník odvrátil od svých hříchů a jednal podle spravedlnosti, bude žít. Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti, měl by žít? Jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány. Syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu (Ez 20-24).

   To jsou slova proroka babylonského zajetí, které pomohlo exulantům chápat individuální odpovědnost (ne všichni za jednoho, ale každý sám za sebe). Při pohledu na Šalomouna se můžeme s chvějícím hlasem zeptat: nehraje opravdu při posmrtném soudu žádnou roli vzorný úsek, i když zemřelý sešel ze správné cesty? Snad nám trochu napoví jednání Jabešanů, kteří šli nočním pochodem sejmout bezhlavou mrtvolu krále Saula (1 Sam 31, 8-13). Z vděčnosti, že je před časem zachránil před zpupným Amonským králem Nachašem, který každému Jabešanovi hrozil vyloupnutím pravého oka.

   Saul byl ztroskotanec (31, 4,5; srov. však s 2 Sam, 4-10), ale Jabeš nezapomněl na Saulovu záchranu. Nemůžeme v něco takového doufat také na Božím soudu, kdy se mrtvý rozpomene na dobré chvíle svého života a kaje se mezi klinickou a teologickou smrtí (=soukromým soudem)? Jsme odkázáni pouze na domněnky, ale žijeme v době, kdy se velmi zdůrazňuje Boží milosrdenství. To ovšem nesmí vést v našem jednání k hříšnému spoléhání na ně.

   Zbývá ještě jedna otázka: jak to, že Hospodin ujistil pokorného začátečníka na trůnu o daru moudrosti, který však byl pouze dočasný? Boží i prorocké sliby nejsou platné absolutně, nýbrž podmíněně. Člověk se musí v duchu daru hlídat, aby proti němu nezačal jednat.