Mgr. Simona Skřivánková - web o víře a o klavíru

1.neděle adventní, 27.11.2011, Mons. P.Jiří Skoblík

Datum začátku: 2011/11/27 od 08:00

Příchod Páně a historie I.

Hlavním tématem všeho, co si v kostele říkáme, je samozřejmě Ježíš z Nazareta, který je Kristem, ale nejen to. Je roven Bohu, jak nazýváme absolutní bytost. Tím je vyjádřeno rozlišovací znamení křesťanství oproti jiným duchovním proudům: vtělení. Když mluvíme o vtělení, obvykle se spokojujeme s představou vnoření božství do lidské přirozenosti, kterou chápeme v duchu klasické filozofie jako snímal rationale. Ovšem člověk není abstraktum, už jenom mužství a ženství nás nutí k upřesňování, o kom vlastně mluvíme, když vyslovíme slovo člověk. To není vše.

Každý člověk je vložen do prostoru a času, tzn. že existuje na určitém místě, třebas právě na středním východě mezi Afrikou a Asií a v určité době, třebas právě v 1. století naší éry. S tím souvisí otázka, jaké jsou kulturní a civilizační charakteristiky příslušného místa v příslušném čase. Přiblížit si X lze v modlitbách, ve kterých hovoříme s vševládcem, sedícím po pravici Otce. Přiblížit si ho však můžeme taky tím, že se zaposloucháme do signálů, které vydává jeho doba a místo, kde žil, proč například na samém začátku svého veřejného působení navštívil v sobotu synagogu, aby tam jako plnoletý požádal o text z posvátných knih Izraele, proč z něho přečetl úryvek a proč dotyčný úryvek vyložil s upozorněním na milostivé léto Hospodinovo.

Poněvadž žádná dějepisná událost nespadla z nebe bez pozemské přípravy, nýbrž měla předehru v podobě přípravných okolností, je užitečné vrátit se při zkoumání pozemského života X o kus historie nazpět, abychom si přiblížili jeho dobu, jeho působení v ní a pak i nadčasový význam jeho osoby a díla. To je vlastně obsahem adventní doby, která zkoumá X příchod a jeho okolnosti. Bod, z kterého navrhuji vyjít, je doba jednoho z největších vojevůdců tehdejšího světa, Alexandra Velikého. 

Když po velkých vojenských úspěších zemřel až příliš mlád, jeho kolosální říše se rozpadla a Izrael, který nás jako zlomek Alexandrova dědictví vzhledem k X především zajímá, připadl postupně dvěma dědicům Alexandrovy říše: egyptským Ptolemaiovcům a syrským Seleukovcům, kteří přikročili k násilnému kulturnímu sjednocení říše, čemuž mělo padnout za oběť Mojžíšské náboženství. Nerozumná kulturní politika syrského krále Antiocha Epifana IV. vyvolala povstání, zažehnuté knězem Matatyášem a jeho pěti syny, z nichž tři Juda, Jonatán a Šimon postupně převzali otcovo postavení vůdce partyzánské války. První z Matatyášových synů, Juda, dal svým příjmením Makabejský celému hnutí jméno. Odboj proti Antiochovi byl úspěšný, v osobě Šimonově dokázali revoltující Izraelité spojit fungující politickou, vojenskou a náboženskou moc v rukou jednoho člověka. Charakteristické pro trvalý neklid té doby však byla skutečnost, že všichni makabejští vůdci zahynuli násilnou smrtí. Byla to doba vražd, páchaných na běžícím pásu.

Od Šimonovy vlády se mluví o hasmoneovské dynastii. Jméno dostala od Hašmonaje,  otce revoltujícího kněze Matatyáše. Zajímavou postavou této dynastie byl Alexandr Jannaj, úspěšnější v zahraniční než ve vnitřní politice. Tehdy měla jeho říše na krátký čas rozlohu odpovídající Šalomounovu království. Vnitropoliticky se však tento panovník musel vypořádávat se silnou náboženskou opozicí vedenou farizeji, kteří kritizovali příliš světský ráz hasmoneovské vlády, čili zradu na makabejských ideálech. Alexandr odpověděl rozsáhlými represáliemi, za jeho vlády došlo k ukřižování množství farizeů a jiných opozičníků.

Chceme li dospět až k Ježíšovu adventu, musíme se zmínit o dvou mužích bezprostředně předcházející historie: když v roce 67 př. Kr. končí vláda vdovy po Alexandru Jannajovi Salome Alexandry, za pouhé čtyři roky po tomto doznívání hasmoneovské dynastie, v roce 63, se na palestinskou scénu dostává Pompeius a s ním římská velmoc. Odtud něho vede sice ještě poměrně dlouhá, ale přímá cesta až k Pontiu Pilátovi. Ovšem kontakty s Římem jsou už staršího data. TXT

Druhým mužem, kterého v této době nelze přehlédnout, je dobře známý Herodes Veliký, vrah betlémských chlapečků, který se chytrou politikou vůči Římu, na který vsadil,  ujal vlády v Svaté zemi a dotáhl to na krále ač neizraelita, což mu Židé nikdy neodpustili. Herodes měl od Říma volnou ruku pro řízení země, což ovšem neplatilo pro jakékoliv extempore v zahraniční politice. Dnes je tendence přiznat tomuto panovníku, na jehož rukou lpí mnoho krve, také kladné vlastnosti, především bohatou stavební činnost.

Po Herodově smrti potvrdili Římané jeho závěť. Herodovo království si mezi sebe rozdělili (1) Filip, (2) Herodes Antipas a (3) Archelaos. (1) Filip vládl v okrajových oblastech Sýrie s příznivou pověstí; (2) Herodes Antipas (Antipas = řecky otcův obraz) označený Ježíšem jako liška, vládl v Galileji, proto k němu poslal Pilát při procesu Ježíše jako Galilejce, ale Herodes marně čekal na nějaký Ježíšův zázrak pro pobavení; k Herodovi Antipasovi odešla od svého manžela Herodias, iniciátorka stětí Jana Křtitele;  (3) Archelaos, vládl v Judsku a Samařsku. Archelaova vláda byla tak krutá, že židovská delegace, vyslaná do Říma, dosáhla jeho sesazení. Od té doby byl správou Judska a Samařska pověřen římský prokurátor, podřízený syrskému legátu.

V této pohnuté době teklo až příliš mnoho krve. Snaha strhnout na sebe moc vyžadovala buď dobýt ji silou nebo po jejím nekrvavém dosažení ji silou obhajovat. V obou případech vyvraždit konkurenty. Nepřítel nepřicházel jen ze zahraničí, nýbrž i z blízkých příbuzných. Do vraždených bojů je třeba vsadit jako kontrast poselství mírumilovného posla Božího království, kde pro násilí nebude místa. Pro oči nevěřícího, žida i pohana, je advent betlémského dítěte, později galilejského řemeslníka a nakonec krále, který vjede do Jeruzaléma na oslátku, naprosto zanedbatelnou epizodou kdesi na pokraji světové říše římské, pro oči víry je však tento advent stěžejní událostí lidských dějin.